Dokážeme být svobodní?

Je mi trapné, když jsem léta svědkem toho, jak někteří Češi nadšeně lezou kamsi mocným. Kdysi to býval „náš největší spojenec" Sovětský svaz, v současnosti jeho roli převzaly Spo­jené státy. Rektální alpinismus je u některých lidí prvotním impulzem. Jako by se báli svobody. Něco by se jim stalo, kdy­by stáli vzpřímeni za svým samostatným názorem a za svou vlastní, nezávislou, svobodnou Českou republikou?

Po čtyři sta letech nastala nyní zahraničněpolitická situace, v jejímž důsledku se Češi mohou chovat opravdu nezávisle a svobodně. Snad nikdy za posledních čtyři sta let se Čechům nevedlo tak dobře jako nyní. Nemělo by to být pod jejich dů­stojnost zastávat názor, ze si musejí vykupovat tuto svobodu (i když to po nich nikdo dnes nechce!) uctivým předklonem vůči jediné zbývající velmoci? Mají snad někteří Češi charak­teristické rysy slouhovství, kterého se prostě nemohou zbavit?

Bohužel, stejný tik - mocný nařídí a my uděláme, co mu na očích vidíme - se opakuje znovu a
znovu. Američané teď chtějí-v zájmu svého státu, nikoliv v zájmu ČR - po­stavit na českém území raketovou zá­kladnu. Ta Českou republiku neoch­rání (bude moci neutralizovat jen rake­ty před jejich sestupem k cíli, tedy ra­kety zaměřené na USA, nikoliv rakety, útočící na ČR, které by byly nad čes­kým územím už ve své sestupné fázi), mohla by jí však učinit terčem ja­derných útoků od jiných zemí.

Spojené státy zvažují stavbu protira­ketové základny v České republice nebo v Polsku, konstatovala nedávno televize Nova. Proč se to zdá podivné? Redaktorům ani nepřišlo na mysl, že je zvláštní, že si nějaká země jen tak roz­hoduje postavit si něco na cizím, suve­rénním území.

Jak je výše uvedená informace te­levize levize Nova absurdní, vyplývá z toho, když si ji představíme v opačném gar­du. Představme si, že by Nova odvysíla­la tuto zprávu: „Česká republika zvažu­je stavbu protiraketové základny v USA nebo v Rusku." Absurdní, že. Česká diplomacie nedokáže přesvědčit Spo­jené státy ani o tom, aby dovolily českým občanům cestovat do Ameriky bez víza. Zkuste si představit, co by se asi stalo, kdyby Američané navrhli, že svou
protiraketovou základnu postaví v evropských zemích, nez­demoralizovaných čtyřicetiletým komunistickým slouhovsovím - třeba v Německu nebo ve Velké Británii. Významný americký činitel přiznal, že v důsledku nepopularity války proti Iráku se vůbec nedá téma americké raketové základny v Británii ani nastolit.

Američané si houknou a pudlík Mirek Topolánek z ODS po­slouchá. Nakonec, proč ne. Vždyť jsme v Čechách vždycky dělali, co nám nařizovala sovětská supervelmoc. Proč by Topolánek dnes tedy neměl poslouchat Američany? Nechápu však, proč hájí nekriticky americké zahraničněpolitické zájmy české deníky, jako je Mladá fronta Dnes. 0 co význam­nější by byla role MFD v české společnosti, kdyby list dokázal hrdě hájit české zájmy a českou nezávislost. Proč to nejde?
Většina lidí, které MFD oslovila, proti rozmístění (ame­rických raket) nic nenamítá, a mnozí by je dokonce uvíta­li, píše MFD. Proč však tedy ze stránek věnovaných americké raketové základně v ČR na serveru iDnes zmizela anketa, z níž vyplývá, že se proti americké základně v ČR staví dva­krát tolik čtenářů, než kolik její zřízení podporuje? Nebo je to jen náhoda?

© Jan Čulík, šéfredaktor www.blisty.cz

δεκαδεηcε

Pojem dekadence (úpadek) se objevuje na přelomu 19. a 20. století v souvislosti s novou vlnou umělců, kteří jsou znechuceni stereotypní společností, hledají z ní únik a vytvářejí si svůj vlatní svět. V literatuře se dekadentní postoj projevuje zejména pesimistickými náladami, pocity zmaru, morbiditou, mysticismem, erotickou přesyceností, ale i narcisismem. K životu dekadentů se často vázalo bohémství, satanismus, nevázaný sex, alkohol, výstřednost apod.
Dekadent bylo původně hanlivé označení pro každého francouzského básníka, který se pokusil odvrátit od tradic. Název byl sice spisovateli přijat za svůj, ovšem v rámci uměnovědných kategorií se jedná většinou, ale ne vždy o symbolisty - ze symbolismu se více či méně rodí poetika těchto básníků (ovšem ani ne všichni symbolisté patřili nutně mezi dekadentní básníky). Dekadentní spisovatelé projevovali odpor ke společnosti nikoliv osobní revoltou, ale únikem do oblasti takzvaného čistého umění, kde zdůrazňovali pocity nudy, někdy i zoufalství.
V literatuře se dekadentní postoj projevuje pesimistickými náladami, mysticismem až morbiditou. Dekadenti měli v té době sklony k nezávaznému sexu, alkoholismu a někdy i satanismu. Dekadence byl umělecký směr snažící se vymanit z rámců fádní společnosti, byl výstřední po všech stránkách.
Toť píšou o dekadenci chytré knihy. I já sem momentálně dekadentní. Možná, že se opakuju, ale stále je tomu tak. Ale ne v tom slova smyslu, jak je výše popsáno, nýbrž dekadentní kvůli bezmoci, která mě přepadá pokaždé, když pohlédnu na svůj stůl a zřím tři Čiháky, dva Borovanské, jednoho Feneise, jednoho Nettera (to sou naše učebnice, a vskutku se nejedná o sešity brožované vazby)…tristní, nesmírně tristní…do toho se mi míchají pocity viny za to, že sem celej rok chodil po hospodách a neučil se svědomitě (jako kdybych to někdy dělal) s pocity z toho, kolik lidí už vyhodili, a že já zrovna asi nebudu ten šťastlivec, který bude mít zpekla štěstí…Inu necháme se překvapit…Albert si na zkouškové zřídil provizorní oltář, já nikoli. Asi zajedu o víkendu do Lurd napít se trochu té vody…

Dědeček hříbeček :))

© Hála, úpravy Coiotus

Ten, který všechno vymyslel...:-p

Pohádka pro (a)sociální demokraty

Milé děti a neznalí, ale naivní socialističtí jedinci, dnes si povíme něco o socanském daňovém systému a daňových úlevách. Nebojte se toho názvu, vysvětlíme si to tak, že tomu bude každý rozumět.
Žilo bylo 10 pánů, kteří spolu chodili každý den do restaurace na oběd. Za oběd měli pokaždé zaplatit dohromady přesně 1 000 korun. Pánové se dohodli na tom, ze se na té tisícovce budou podílet tak, jak platí daně. Takže první čtyři, ti nejchudší, neplatili nic. Pátý zaplatil 10 korun, šestý 30 korun, sedmý 70 korun, osmý 120 korun, devátý 180 korun a desátý, ten nejbohatší, 590 korun. Takhle to šlo celé roky a nikdo si nestěžoval.
Až jednou hostinský přišel s tím, že jim dá slevu a bude po nich chtít každý den za oběd jen 800 korun místo 1 000, protože jsou to stálí zákazníci. To bylo od něho moc hezké. Jak si ale rozdělit těch ušetřených 200 korun? Kdyby každý z deseti pánu platil o 20 korun méně, prvních pět pánů by dokonce dostávalo peníze za to, ze chodí na oběd. Hostinský jim navrhl se o úsporu podělit tak, v jakém poměru platí za oběd. Vzal si papír a tužku a začal počítat. Vyšlo mu toto: Pátý pán už nebude muset platit nic, stejně jako první čtyři, takže 100 % úspora. Šestý bude platit 20 korun, místo 30, ušetří 33 %. Sedmý bude platit 50 místo 70 korun, ušetří 28 %. Osmý pán zaplatí 90 místo 120 korun a ušetří 25 %. Devátý zaplatí 140 místo 180 korun, takže ušetří 22 %. Desátý pán, nejbohatší, bude platit 490 místo 590 korun. Úspora 16 %. Každý z těch šesti na tom bude lépe než předtím, a ti první čtyři mohou i nadále jíst zadarmo.
Jak se ale vzápětí ukázalo, velké nadšení ten návrh nevyvolal. "Takže já z těch 200 korun dostanu jen 10?", křičel šestý pán, ukázal na desátého, nejbohatšího, a pokračoval: "A tenhleten dostane hned 100!" "To je pravda!", křičel pátý pán, "Já ušetřím jen 10 korun, ale on desetkrát víc!". "Opravdu!", přidal se sedmý, "takže jemu stovku a mně jen dvacku?!". Rozkřičeli se i první čtyři pánové: "A my nedostaneme vůbec nic? Jak k tomu přijdeme? Zase jsou na tom nejhůř ti nejchudší, jako vždycky!" A všech devět se vrhlo na toho desátého a ztloukli ho.
Příštího dne se desátý pán u oběda neobjevil. Nijak jim to nevadilo, prostě si sedli a jedli bez něho. Když ale došlo k placení, zjistili zajímavou věc: Všichni dohromady neměli ani na polovinu sumy, kterou zrovna projedli. A pokud mezitím neumřeli hlady, tak se tomu diví dodnes.
A takhle, milé děti, funguje dnešní český daňový systém. Pokud dojde k daňové úlevě, mají z toho nejvíc ti nejbohatší. Pokud by ale museli platit příliš, může se stát, že se příští den u našeho stolu neobjeví. Ve Švýcarsku, v Karibiku a i jinde na světě je spousta pěkných restaurací. Hádanka jako prémie: Proč mají spolu ČSSD a KSČM nejvíc hlasů? Odpověď: Protože jejich voliči reprezentují především pány č.1-4.

Závažná reklamace!

Dnes byla zamítnuta stížnost pana Stanislava Oplatka na neplatnost voleb do dolní komory parlamentu. Docela se tomu divím...já bych osobně celé volby skrečoval a opakoval. Posuďte sami-Stanislav Oplatek totiž podal stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu proto, že "energetická koncepce České republiky, kterou se řídily všechny předchozí vlády a řídí se jí i politické strany a jejich kandidáti, je chybná." Energetickému kolapsu může podle pana Oplatka zabránit pouze výstavba univerzálního zimního domu, ze zákona Božího. Nárys domu přiložil Oplatka ke stížnosti. Můj osobní názor zní, že takto závažná obvinění minulých vlád by měla být prošetřena. Doporučuji zřídit parlamentní výbor a vyšetřovací komisi. Celou tuto akci v zájmu státu bych zahalil do tajemného sukna komplotu zvenčí a pojmenoval ji třeba "Eremü"... Co myslíte?

Čj-rozbor větný

Ve světle posledních politických pří a soubojů si dovoluji přepsat starší, ale obsahově stále dosti aktuální, zprávu o užívání češtiny v politických kruzích...
S novou dobou přichází i nové výrazivo: v jednom sloupku jsem použil stále populárnější DÉMONIZOVÁNÍ z jazykového ponku Václava Klause, nedávno mě zase potěšil Miloš Zeman, který, ač protřelý ekonomický harcovník, použil neotřele svěží spojení ZBOŽOVÁ PLATBA, když mluvil o tom, že ohromný dluh Ruska nám bude postupně splácen dodávkami pirohů a kulí-k tomu jen dodávám ( a studenti potravinářských, hotelových a vojenských škol mi to potvrdí), že stroj na velkovýrobu pirožků se nazývá PIROŽKOMET, zatímco k vypouštění kulí je určen KULOMET (na rozdíl od KALUMETU, což je snad nějaká indiánská dýmka či co...). Pojďme nyní rozebrat klasickou větu našich politických špiček, která-s malými odchylkami-zní obvykle takto: NICMÉNĚ TOTO VŠE JÁ VNÍMÁM JAKO ZCELA NESTANDARDNÍ. Snad nejfrakventovanější uvozovací slovo současnosti, magické NICMÉNĚ, nám naznačí, že se zřejmě dozvíme ještě "méně než nic". Nicméně to, co následuje, naši předtuchu-jak uvidíme-ještě předčí! Slovy TOTO VŠE politik shrnuje to vše, co nám řekl v předchozích větách-tedy v kostce řečeno-kulové. Následuje JÁ. Podmět by v rozebírané větě samozřejmě klidně mohl zůstat nevyjádřený-ale ne tak politik! Ten ho tam foukne vždy když ON má (konečně, po letech mediální diskriminace) možnost vyjádřit se do čoček kamer či molitanových bambuloidů mikrofonů. Oním JÁ (chudák chytrý) se navíc vymezuje ve vztahu k NIM (trotlům arogantním). Sloveso VNÍMÁM dnes již plně nahradilo dříve používané "myslím, jsem přesvědčen", či dokonce "tvrdím"-díky své cárovité mlhavosti a omyvatelnosti je totiž mnohem praktičtější, neboť jde jednoznačně pouze o vyjádření pocitu, takže žádná trestní, pěstní či jiná odpovědnost jeho použitím nevzniká. JAKO je v celé větě jediné jasné slovo-znamená "jako", tzn. něco jako něco jiného. Následující katogorické ZCELA lze přeložit jako a) zhruba, b) trochu, c) krapítínek, přičemž poslední verze je nejpřesnější. A jsme u bonbonku, u skutečné "Pochoutky akademika Straky"! Slovo NESTANDARDNÍ je diplomatická berle, deka, hozená přes nacimprcampr rozstřílenou mrtvolu-odborně "eufemismus". Příklad: poslanec Loudil řídil vůz v silně podnapilém stavu. (Ale i to je eufemismus-byl prostě jako cep). Kontrolujícího policistu kopl mezi nohy, připlácl si na haubnu majáček a odjel dětským hřištěm domů. Rok poté, po jednání sněmovního výboru o případném odebrání imunity, vychází předvolaný Loudil vítězoslavně ze dveří a k slétlým novinářům dí:"Je ZCELA legitimní, když někdo mé tehdejší chování VNÍMÁ jako NESTANDARTNÍ. NICMÉNĚ TOTO VŠE JÁ považuji za ZCELA nedostatečný důvod byť i jen k úvahám o rezignaci.

Komunista předsedou sněmovny?

Politická situace se nám začíná poněkud komplikovat. Jiří Paroubek ve své paličatosti a domýšlivosti zkrátka nenechá Mirka Topolánka vládu ani vytvořit. Dnes totiž podepsali nově zvolení poslanci ČSSD lejstro, v němž se zavazují, že vládu sestavenou ODS v koalici s KDU-ČSL a SZ nepodpoří. Jiří Paroubek totiž zřejmě věří, že když naordinoval prezidentovi, aby druhým pokusem o sestavení vlády pověřil jeho, prezident jej poslechne a Paroubek se nám opět začne cpát na místo ministerského předsedy. Včera totiž zřejmě rozkryl tajemství zákona o zasedaní sněmovny a s hrůzou zjistil, že místo předsedy parlamentu zřejmě nedostane, neboť nemůže být premiérem a předsedou zároveň. A protože stárá vláda bude v provozu ještě na prvním zasedání sněmovny po volbách, kde se předseda dolní komory bude volit, nebude moci být na toto místo dosazen.
Zajímalo by mě, jak ovšem Paroubek zamýšlí sestavení vlády na druhý pokus pod svojí rukou. Zřejmě doufá, že lidovci i zelení přistoupí na vládu ČSSD, KSČM, KDU-ČSL a SZ. Tedy vládu s podporou komunistů, proti které se vyslovili hned po volbách jak křesťanští demokraté, tak zelení.
Tudíž se nám tu doufejme rýsují dvě varianty řešení-buď dostane post předsedy sněmovny komunista a za tento post dostane vláda od komunistů důvěru, nebo budou předčasné volby. Na tu třetí a nejhorší možnost-tedy vládu Paroubka s komunisty, zelenými a lidovci raději nechci ani myslet. A doufám, že lidovci ani zelení nejsou takovými pokrytci, aby jim šlo pouze o místa ve vládě. I když v politice je možné všechno...

Nezadržitelná síla buldozeru

Premiér Paroubek včera navštívil hrad. Ovšem už když odcházel domů, budil dojem, že na hrad nebyl přijat prezidentem, nýbrž hrad dobyl a obsadil. Alespoň tak vyzněly jeho silácké výroky při odchodu z hradu.
Prezidentu Klausovi bohorovně navrhl, že příští vládu by měl sestavovat on, pokud se toto nepodaří jeho rivalovi Mirku Topolánkovi. Toto své tvrzení samozřejmě podpořil argumentem, že žádná vláda Topolánkova nevznikne, protože on ji nepodpoří (slovem "On" se rozumí 100 hlasů ČSSD a KSČM-pozn. red.).
Trochu mě překvapila jeho omluva. I když opravdu jenom trochu. V podstatě mě na ní překvapilo, že se k něčemu takovému vůbec "snížil". On, Jiří Paroubek, nejvyšší a nejneomylnější hlava vlády, která kdy sestoupila z nebes k pozemskému životu, aby nám svou božskou přítomností předvedla, jak despoticky zhruba vypadá vláda Dia na Olympu. Rychle jsem však vystřízlivěl, když za svou omluvu novinářům připojil výhrůžku, že bude-li ještě někdy někdo psát něco nepěkného proti němu, podá na něj bez milosti trestní oznámení. Takovouto lakonickou omluvu bych přirovnal snad jen ke školáckému: "Sorry, vole."
Doufejme tedy, že bude ministerský předseda co nevidět nahrazen Mirkem Topolánkem a zůstane již navždy uklizen v některém z temných koutů sněmovny. Třeba za stolem předsedy dolní komory parlamentu, což se momentálně bohužel jeví jako nejpravděpodobnější. I když já bych ho raději vyslal do Bruselu za Špidlou, aby tam nebyl tak sám. A hlavně aby byl Jirka co nejdál od Prahy.

Šibalské řešení

Dnes jsem se velice pobavil, když jsem si přečetl zprávu o tom, jak se kdosi pokusil uplatit poslance za ČSSD Pavla Ploce, bývalého letce (na lyžích), který má za sebou nepočítané množství úspěšných výsadků, a to zejména z roku 1984 z okolí Sarajeva a roku 1988 z okolí Calgary.
Bylo mu nabídnuto 5 miliónů korun za přestoupení z ČSSD do Strany zelených, čímž by se patová situace okolo povolebního rozložení sil ve sněmovně vyřešila. Měl možnost pomoci své vlasti, on se ovšem ze záhadných důvodů rozhodl jednat morálně, čímž nás okrádá o čas, ve kterém mohla být sestavena vláda, svou rodinu o peníze a Stranu zelených o dobré jméno.
Na mysli mi vyvstává pouze jediná skupina lidí, která se takto snažila zakročit. Museli to být Paroubkovi odejití "talentovaní šibalové", kteří zřejmě přestoupili stranu druhou, Stranu zelených.
Jsem zvědav, jak se s nimi pan předseda Bursík vypořádá. Možná se dočkáme toho, že si je budou strany půjčovat jako gastarbeitery na odvedení špinavé práce. A v čele bude stát kakaový král Michal Kraus.

Voňavější gulášová polévka?

Z povolebních diskusí, které dnes proběhly na českých televizích se zdá, že politické strany, které se probojovaly do parlamentu již zapomněly na předvolební sliby, a momentálně probíhají jednání pouze o to, kdo kde bude stát u koryt. Průměrný volič desorintován povolebním rozložením sil přestává sledovat to, co mu politické strany naslibovaly a naopak řeší, zda jeho hlas nepřišel vniveč. Je ovšem otázkou, za jakým účelem toto řeší... Jde snad o to, jak bude naplněn program strany, kterou zvolil, nikoli o to, jakou bude mít moc.
Vlajkovou lodí kampaně ODS byla rovná daň. Už dnes jsme se dozvěděli, že rovná daň zřejmě neproběhne, neboť koaliční partneři tento projekt nepodpoří. Dalším bodem smlouvy s voliči bylo rezolutní odmítnutí vlády s komunisty. I toto tvrzení dnes Mirka Topolánek popřel, když řekl, že k jednání o budoucí vládě přizve všech 5 parlamentních stran.
Jiří Paroubek včera definitně vsoupil do finální fáze maniodepresivní psychózy kombinované s těžkou sklerózou a paranoiou. Alespoň jeho drahá choť mu zůstala věrná a stála celý, pro Jiřího Paroubka tak zlomový, večer vedle něj. Ono jí také nic jiného nezbylo, neboť by o ni nikdo jiný nestál.
Vojtěch Filip nás včera všechny velice pobavil svým výrokem o praktikách, jež byly použity k znemožnění lidem volit KSČM, jako slevy či pivo zdarma za odevzdání volebního lístku KSČM. Tento výrok vyšperkoval větou o voličích, kteří se báli volit komunistickou stranu, ze strachu, že někdo zjistí, komu svůj hlas dali. Takováto teorie vskutku vyžaduje notnou dávku špatné paměti a fantazie, která zdánlivě neškodný nesouhlas dokázala přetvořit v mutanta, jenž zabránil demokratickému průběhu voleb.
Martin Bursík se vložil do role politického komentátora. Můžeme tak od něj očekávat každý den alespoň jeden fundovaný komentář politického dění okořeněný nějakou tou zákulisní informací z kuloárů. Třeba se dočkáme i nějakého nového bulvárního titulu, jehož šéfredaktorem bude právě on. Bude samozřejmě tisknut na recyklovaném papíře a cena se bude skládat pouze z ekologické daně.
Předseda křesťanstkých demokratů všechny překvapil svým astenickým vzhledem, který zřejmě pramenil z neúspěchu podpořeného značnou konzumací alkoholu v průběhu předešlé noci, asi na žal...
Z volební kampaně nám tak zůstalo pouze to hmatatelné-kulturní zážitky z koncertů umělců podporujících toho, kdo dá víc, novinovější volební programy, kterými se dobře bude zapalovat v kamnech a krbech (mimochodem-nejlepší program pro tento účel měli lidovci), a nakonec hořko-slaná pachuť na rtech z kulinářských specialit a zlatého moku, které provázely každou z akcí, a byly zcela zdarma pro každého kolemjdoucího bez ohledu na náboženské, politické, sexuální či jiné vyznání. Už jenom proto se těším na nové volby. A možná, že se dočkám brzo-je totiž docela vysoká šance, že volby budou předčasné, a to co nevidět:-)